oficiální internetové stránky obce
Adresa:
Sedlatice 22
588 56 Telč

Válečné události I. a II. světové války

Jako odezvu na atentát v Sarajevu dne 28. června 1914, při kterém zemřeli následník trůnu František Ferdinand ďEsté a jeho manželka hraběnka Žofie Chotková, bylo 28. července 1914 vyhlášení války. Známou vyhláškou Mým národům Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku. Válečné utrpení se dotklo mnoha miliónů lidí. Každá, i ta nejmenší obec měla své mrtvé, zmrzačené či nezvěstné.

Zajímavý je údaj v sedlatické Obecní kronice, kde je tento zápis o oznámení vyhlášení války.

„Přikvačila válka dne 31. července 1914 přijel v noci asi o 11 hod. úředník z bývalého c. k. okresního hejtmanství a přivezl mobilizační vyhlášky se žádostí by byly okamžitě veřejně vyhlášeny. Poněvadž ale neměli jsme v naší obci žádného bubnu, žádal úředník, by oznámení bylo učiněno zvonem na věžce zdejší kaple. Musel tedy tehdejší starosta František Punčochář zavolati zvoníka Ladislava Šťastného, by zvoněním oznámil vyhlášení války, ježto ale bylo v noci polekali se zdejší občané jež to mysleli, že vypukl požár a že se zvoní na poplach".

Dále kronika poměrně podrobně informuje jak o těch co narukovali, tak i o těch, kteří zde zůstali na práci a bídu sami bez chlapské pomoci.

První z obce narukoval František Veselý z č.p. 7, který byl na srbském bojišti raněn a zajat v Niši v Srbsku. Od vpádu bulharských vojsk do Srbska zůstal nezvěstný. Dále narukoval Josef Veselý, který byl raněn na ruském bojišti a po zhojení propuštěn z nemocnice jako vojenské služby neschopný. Dále narukovali: Antonín Křikava, František Vystrčil, František Škorpík, František Pokorný a Václav Pokorný, Antonín Veselý, Petr Brychta, Jan Outrata, Petr Outrata, který padl na italském bojišti v roce 1918. Josef Šindelář, Jan Houzar, Stanislav Houzar, který padl na italském bojišti. František Láník, František Bínka, Josef Chaloupek, Václav Hrůza, Josef Punčochář, Jan Punčochář a Josef Outrata. V aktivní vojenské službě byli Jakub Houzar a Ludvík Chaloupek, který zůstal nezvěstný a pravděpodobně padl na ruském bojišti.

Složitá byla i situace doma, kde zůstali jen 14-15-ti letí hoši a starci. Pole musela býti obdělána a dobytek obsloužen. Bylo málo potahů na práci v poli. Někteří koně byli odvedeni k vojsku, jiní se museli dodat na přípřež. Ze Sedlatic museli dodat koně František Veselý č.p. 7 a Josef Pokorný č.p. 9, takže zůstali úplně bez potahů. Bídou byly nejvíce postiženy nejchudší vrstvy lidu.

Neuplynulo ani celých 20 mírových let od skončení I. světové války a už se díky rozpínavosti sousedního Německa rozdmýchával v Evropě nový válečný konflikt - II. světová válka.

Dne 23. září 1938 je vyhlášena mobilizace Československé armády. Povolané ročníky nastupují ochotně bránit svoji vlast. Ze Sedlatic narukovali: František Zamazal, František Vystrčil, Josef Doležal, Josef Veselý, Josef Šindelář, František Pokorný, Bohumil Mátl, František Outrata a František Láník.

29. září se sešla v Mnichově konference evropských velmocí k jednání o požadavcích Německa. Po půlnoci 30. září podepsali přítomní dohodu (Německo - A. Hitler, Velká Británie - N. Chamberlain, Francie - E. Daladier, Itálie - B. Mussolini) o německých požadavcích, která plně akceptovala německé představy. ČSR nebyla k jednání přizvána.

30. září přijala naše vláda na Pražském Hradě v přítomnosti prezidenta republiky Mnichovský diktát - to znamenalo konec republiky. Po tomto rozhodnutí bylo toto povolané mužstvo propuštěno z vojenské služby.

O nejtěžších chvílích válečného dění v obci Sedlatic zůstal v obecní kronice zápis.

Na večer dne 30. května 1942 byl v naší obci velký rozruch, přijeli totiž do zdejšího dvora (který byl majetkem kláštera v Nové Říši) němečtí vojáci a vykonali v bytech zaměstnanců přísné prohlídky. Dvůr byl na všech vchodech obsazen a žádného nechtěli pustit ven ani dovnitř. Při prohlídce v bytě šafáře nešťastnou náhodou našli staré rezavé bodlo, které tam někde již dlouho viselo. Vojáci ihned vzali k výslechu Jana Vrátného šafáře ve výslužbě, který byl 66 roků starý vyslýchali jej a posléze odvezli do Jihlavy, kde byl po 6 týdnech z vyšetřovací vazby propuštěn. Ve vesnici mimo dvůr prohlídku Němci nedělali. Po tom následovalo odvezení kněží z kláštera v Nové Říši do vězení a na velkostatek byla dosazena německá správa, pod níž spadal i dvůr ve zdejší obci.

Ze vzpomínek pamětníků této události, snad jen na dokreslení toto - po obsazení dvora německými vojáky, byli všichni obyvatelé statku vyhnáni na dvůr. Rozestavěli je do kruhu před hájenkou jednoho vedle druhého, kde je hlídali vojáci se zbraněmi a nesměli mezi sebou mluvit. Byl s nimi jeden Němec, který uměl mluvit česky. Ten šel s šafářovým synem a několika vojáky na jednu půdu. Na druhou půdu šel šafář Vrátný z dalšími vojáky a ti všechno důkladně prohledávali. Zatímco deputátníci byli drženi na dvoře, udělali vojáci prohlídku v jejich bytech a vše převrátili. Hledali zbraně, ale nic nenašli, jenom za komínem měl šafář Vrátný schovanou starou šavli. Tu si přinesl z I. války na památku a říkal si, že si z ní udělá později nůž. Bylo mu ji však líto a tak tam visela za tím komínem celá zaprášená. Při této prohlídce šavli našli a šafáře s jeho synem zatkli a odvedli s odůvodněním, že je to sečná zbraň a že ji nesmí držet. Ostatní deputátníky pustili domů.

Sedlatický šafář Jan Vrátný

V nocí se poté strhla silná bouře s prudkým lijákem. V té bouři se vrátil syn šafáře domů do Sedlatic, ale sám. Mezi tím za této bouře odváželi šafáře s ostatními novoříšskými řeholníky do Jihlavy. Shodou okolností seděli vedle sebe s opatem Pavlem Součkem v jednom autě. Po cestě mu opat povídá: „My už se asi více neuvidíme.“ a v nestřežené chvíli mu podstrčil růženec na památku, (tento památeční růženec dali děti šafáře otci do rakve) Následující dny nikdo nevěděl, co se s šafářem stalo a kam ho odvezli. Situaci vysvětlil až klášterní hajný Šulc z Hladova. Zakrátko zjistil, že drží šafáře zavřeného v Jihlavě. Po zažádání směl vždy jeden z rodiny, jednou týdně, dovést šafáři čisté prádlo a špinavé vzít domů. (Jeho synové mu prádlo vozili na kole.) Po šesti týdnech od zatčení šafáře pustili domů.

Z odvlečených novoříšských kněží zemřeli postupně v koncentračním táboře v Osvětimi opat Pavel Souček, Vavřinec Novotný, Norbert Hrachovský, Siard Nevrkla a Zikmund Záběhlický.

Na dvůr byla ustanovena nucená správa. Během války byla zavedena pracovní povinnost pro některé mladé občany, kteří byli posíláni na práci do Německa (do Říše). Ze zdejší obce byli na práci posláni: Josef Pokorný 1921 - pracoval ve Vídni, Jan Křikava 1919 - pracoval v Německu v Görlitz, Antonín Lazárek 1920 - pracoval v Německu v Görlitz, Ladislav Křikava 1921 pracoval ve Vídni, Antonín Chaloupek 1921 - pracoval v Německu v Meinzu, Josef Chaloupek 1919 pracoval v Amendorfu. Všichni byli povoláni v roce 1942. Častý hlad a ke konci války hrůzy při bombardování jednotlivých měst v Německu zhoršovaly nucený pobyt všech pracovně nasazených. Ke konci války se všichni jmenovaní vrátili domů zdrávi.

Blížil se konec války. V měsíci březnu 1945, jednoho dne odpoledne, přijelo do obce se třemi koňskými potahy několik rodin německých uprchlíků. Přijeli do obce ze Slezska od Vratislavi (česky neuměl žádný). Následkem blížící se fronty musely se vystěhovat a opustit svoje domovy. Uprchlíci byli v Sedlaticích rozděleni do dvora, několik do obecního domku čp. 8, několik do čp. 3 a do čp. 19. Koncem dubna obec opustili. Jeli směrem na České Budějovice.

I němečtí vojáci zde setrvali v polovině dubna přes jednu noc. Jednalo se o samé staré muže, ponejvíce Rakušany - asi 150 vojáků a odešli směrem k rakouským hranicím.

Dne 7. května 1945, uvádí se v obecní kronice, prošla fronta přes naši vesnici bez jakýchkoliv nehod. Téhož dne v odpoledních hodinách projel na motorce naší obcí muž ve vojenské uniformě. Měl nepromokavý plášť, pistoli a byl prostovlasý. Přijel směrem od dvora projel vesnici tam a zpět. Po nějakém čase bylo slyšet letecké bombardování a bylo vidět jak směrem Želetava - Rozseč útočí letadla nad Starou Říší, Novou Říší aj. Mezitím bylo z velké dáli slyšet střelbu a hukot, který rychle sílil. Za krátký čas zahvízdalo několik granátů a v tu chvíli před soumrakem projelo obcí směrem od Markvartic německé pancéřové auto, které bylo ozbrojeno též dělem. Na autu bylo několik německých vojínů, kteří patrně ve zmatku ztratili směr. Ve spěchu projeli obcí směrem do kopce ke státní silnici. Po té však již plným tempem začala projíždět Rudá armáda. Ve zmatku zanechali Němci auto, se kterým dojeli až na konec louky zvané „Vůbečky“, kde zajeli mimo cestu a zabořili se na louce celou tíhou pancéře. Rudoarmějíci zahájili palbu na pancéř, který byl zasažen a za prudkého výbuchu nádrže benzínu a střeliva v něm naloženého shořel. Silné pancéře rozervány a rozmetány vůkol současně i s ručními a dělovými granáty a střelivem. Posádka pancéře prchla. Mezitím projížděla vítězná Rudá armáda po celou noc a několik dalších dní směrem k Praze. Někteří naši občané se šli podívat na Rudou armádu již večer. K tomuto poznamenávám, že při odstřelování pancéře se občané velmi polekali, takže mnozí opustili svoje stavení a byli ukryti ve dvoře. Světelné koule puškových nábojů se kmitali ve vzduchu a cvakali o křidlice střech a zdí. Nebylo tudíž příliš bezpečno se v té chvíli zdržovat venku.

Tolik uvádí sled událostí na samém konci války zdejší kronika. Ze vzpomínek pamětníků uvádím toto - na konci II. války projížděla přes Sedlatice Sovětská armáda, která se tu usadila asi na dva dny. Důstojníci se ubytovali po chalupách na Plese. Vojáci sehnali dobytek, který hnali celou cestu s sebou, na louku mezi Plesem a vsí a ubytovali se venku. Nastala mezi osvoboditeli a civilisty nucená spolubydlící soudržnost. Vojáci táhnoucí frontou stovky kilometrů byli značně otupělí proděláním tolika válečných hrůz. Často ještě bylo jejich chování umocňováno konzumací kořalky a vína, které si vezli s sebou a proto také vztah k civilistům byl mnohdy více než suverenní. Z toho také vznikala četná nedorozumění, křivdy a škody všeho druhu. 

750 let první písemné zmínky o Sedlaticích
František Kozák, Sedlatice 2007